Zdravím všechny příchozí,
     po delší odmlce přicházím s tipem na zajímavé webové stránky. Jako vždy jsem něco hledala tak dlouho, až jsem našla něco úplně jiného. Jedná se o dílo Spolku pro vojenská pietní místa. Překvapil mě rozsah informací a dat, které zveřejňují. Nabízí obsáhlý katalog pomníků, památníků, hrobů obětí válek a bojů s fotkami, souřadnicemi a také poznámkami k některým osobám. Myslím, že pro všechny z Vás, kteří se zabýváte vojenskou historií, místopisem, genealogií nebo pouze hledáte něco zajímavého o předcích svých blízkých, je to úžasná pomůcka. Kdysi jsem chtěla zpracovávat podobné téma jako bakalářskou práci, ale to objíždění a hledání bylo natolik vyčerpávající, že jsem ten nápad opustila. Proto dokáži ocenit, kolik energie do takové databáze musí vkládat autoři příspěvků. Tím spíše, že se neomezují jen na Českou republiku. Klaním se před jejich snahou a doporučuji široké veřejnosti k nahlédnutí.

Spolek pro vojenská pietní místa

Přeji pěkný zbytek listopadu. Doufám, že se brzy vrátím s novým článkem, než vypukne vánoční hysterie :-)

Sejdeme se ve tři na Letné a zajdeme na kávu do Expa.

   

    Takové pozvání bych určitě neodmítla, kdyby nešlo o poznámku z diáře před padesáti lety. Jenže Restaurant Expo 58 je už dávno minulostí a kafe si můžeme usrknout maximálně z termosky před pavilonem. A přitom to bylo tak slavné místo. Nebudu se příliš rozepisovat  o zhmotněném snu československého lidu na výstavě v Bruselu. O tom je toho všude napsáno dost. Autoři projektu Československého pavilonu na Expu v Bruselu byli František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. Pro navození správné atmosféry doporučuji tento dobový dokument(jen O. Brouskovi odpusťte ty propagandistické blbosti, co musel číst):

    Díky obrovskému úspěchu na výstavě, a po mnoha zahraničních ohlasech, byla tahle velkoryse moderně pojatá stavba přesunuta do Letenských sadů. Od roku 1959 v ní velmi úspěšně fungovala restaurace, která byla pojmem a patřila k tomu nejlepšímu, co se dalo v Praze v rámci gastroturistiky za socialismu navštívit. To, jak byla oblíbená, by asi potvrdila řada zajímavých osobností 60. a 70. let. Já mohu alespoň nabídnout důkazy, že si jí rádi vybírali filmaři. Podobně jako ve své době restaurace na barrandovských terasách. Osudy mají též trochu podobné (i když terasám svítá naděje, že budou obnoveny a možná i to kafe si tam budeme někdy moci dopřát)
Všude žijí dobří lidé 1960

Král králů 1963

Dáma na kolejích 1966

Jak se krade milion 1967

Světáci 1969

Anna sestra Jany 1975

Holka na zabití 1975

Faunovo velmi pozdní odpoledne 1983

Santiniho jazyk 2011

     Prostory pavilonu nabízely dvě restaurace, v patře francouzskou v první cenové skupině a v přízemí plzeňskou druhé cenové skupiny. Pamětníci shodně tvrdí, že se perfektně vařilo v obou, pouze ta plzeňská  nebyla tak formální. K objektu patřila i terasa s překrásným výhledem, kde bývala letní venkovní kavárna. Restaurace prožila největší období slávy v šedesátých letech. Bohužel i přes drobné opravy objekt trpěl a k rozsáhlejší rekonstrukci se nikdo neměl. Budova, která byla projektována jako dočasná stavba, nebyla na nepřetržitý provoz přizpůsobena a stále více upadala. V osmdesátých letech k tomu přispěli nevhodné úpravy a poslední ránou bylo porevoluční privatizování. Tady se musím pozastavit, neboť mi stoupá tlak, jen když si vzpomenu, jak vykutáleným spekulantům spadlo do klína množství krásných a hodnotných staveb, a nikdo do nich krom plotu a zámků neinvestoval. Chytá mě vztek, když takoví s odpuštěním idioti, se o stavby vůbec nestarají, nechají je prakticky zdemolovat bezdomovci a zloději, a pak se ještě cukají je prodat. Stejně, jako to bylo v případě pavilonu. Současný majítel musel několik let žadonit o odprodej. A to už kupoval spíš ruinu. Mrzí mě sice, že z krásné restaurace udělal ,,kancl" , ale bez něj bychom dnes koukali místo na pavilonek na holý trávník.
    Nedávno jsem si udělala procházku do letenských sadů a pavilonek si pořádně zblízka okoukla. Bylo mi trochu do pláče a zároveň jsem trochu měla radost, že vážně stále stojí a je si i podobný. Jen ta terasa s žulovou dlažbou zela prázdnotou. V naší zemi, jako by všechno muselo být tragikomické. Ale ta naděje, byť úplně minimální, že si tu v sedmdesáti dám dobrý kafe, pořád je. Letos jsem se musela smířit se sklenicí přechlazeného piva za osm pětek v Hanavském pavilonku.

PS: Pokud mě čtou pamětníci, kteří na vlastní kůži zažili Restaurant Expo 58 v provozu, nechť mi napíšou své vzpomínky a postřehy, ať si mám co představovat. Ti, kteří neměli tu možnost jako já, chtěli by restauraci do pavilonku zpět nebo jim vyhovuje, jak to je teď?

Oblékáme se.

    Dnes si necháme poradit od Jozy Břízové a Boženy Krchové, jak bychom se měli oblékat, aby naše tvary správně vynikly. Obě ženy jsou autorkami roztomilé příručky Dobrá rada pro každou domácnost, která se zabývá širokým spektrem návodů a rad, jak si ze zaneřáděného kutlochu vytvořit byt vhodný k obývání a zvaní návštěv, jak jej udržovat, aby takový zůstal a celkově si udržet čistou karmu.
     Ve zkratce se dnes podíváme jaké typy ženských postav existují a jak by se měly oblékat, aby nebyly k smíchu. Hned úvodní slova nás nenechají na pochybách, že tehdy byla ,,jiná" doba. ,,Účelně vkusné oblékání patří k potřebám kulturního člověka. Při opatřování oděvu uvažujeme stránku účelovou, estetickou i ekonomickou. " Inu v roce 1967, to byla ještě věda se vkusně obléct. Některé poznatky jsou už pasé, ale velká část by nám prospěla i dnes. ,, Oblek chrání proti vlhku, chladu, úpalu, prachu a nečistotě. Nekopírujeme otrocky cizí vzory, které se někdy nehodí pro naše pohodlí. Po estetické stránce má přispívat k harmonickému osobitému vzhledu, má uplatňovat přednosti a nezdůrazňovat nedostatky fyzického zevnějšku lidského těla. Nedáváme se proto svádět módními návrhy, ale vždy napřed uvážíme, odpovídají -li našemu typu."

     Rozeznáváme  různé typy postav: malá štíhlá 150 cm, váha ca 50kg

malá silná 155cm, váha 65 lkg

vysoká silná 170 cm, váha 85 kg

vysoká štíhlá 175 cm, váha 65 kg

Nejen šaty, ale i zdánlivý detail může postavě prospět. Například nízký podpatek nohu zesiluje, hodí se tedy pro štíhlé nohy a letní sandále. Polovysoký podpatek je správný u vycházkových a sportovních bot a hodí se i pro staré ženy. Vysoký podpatek je vhodný pro společenské lehké střevíce.Účes volíme přiměřeně tvaru obličeje a nedbáme na módní diktát.

     Na jednu stranu je v současnosti skvělé, že si můžeme nosit, co chceme, kombinovat nekombinovatelné (trend ponožek v lodičkách a sandálech s podpatkem, oversize kabáty atd.), Ve spoustě případů nikdo neřekne tlusté holce, že nemá nosit legíny nebo balerínky, když má silná lýtka. Jenže demokracie má v každém odvětví nějaký háček. A tak, protože není vyvíjen tlak na to, jak se správně oblékat, chodí davy slečen a dam v oblečení, ve kterém vypadají nedůstojně, směšně nebo prostě blbě. Jsou tak lehkým terčem pro všímavá očka (viď Protivná blondýno :D ). Estetickým imperativem pak nejsou jejich matky, či blízké okolí, které by jim to jemně vymluvilo, ale stránky a blogy, kde se nad nimi chytá za hlavu půlka národa. Mluvím tímto i za sebe, protože jsem dokázala obléct často dost podivné hadry, které mohly klidně sloužit v šatně na divadle. Jsou to teprve tři nebo čtyři roky, co jsem si řekla dost. Budu si vybírat kousky, ve kterých nebudou moje tlustá lýtka vypadat ještě tlustší, můj hruškovitý zadek ještě širší a bříško ještě vyžranější. A po tomto rozhodnutí se mi hodně ulevilo. Přijde nová kolekce do obchodů, kde jsou pěkné huňaté dlouhé roláky, a té figuríně tak sluší. Projektuji si místo figuriny sebe (pozor vystředit, rolák vyzkoušet, jak vypadají boky, břicho celek)  a výsledkem je chlupatá jitrnice. No, kdo by tak chtěl vypadat. A ušetřených pár stovek padnou za něco využitelnějšího. Samozřejmě se chybička někdy vloudí. A nebo vědomě na sebe vezmu něco, co mi tolik nesluší, protože prostě chci vyjádřit nějaký názor. Třeba, že se učešu jako Sissi a vezmu si k tomu parku a kožené polobotky, a to jen proto, že mám období secese ráda. To je případ výjimek, na kterých stojí módní svět. Víme, že v tom nevypadáme k zulíbání, ale ukazujeme, co jsme zač.
     Můžeme děkovat za možnost se vyjadřovat svým oblékáním, jak se nám zlíbí, aniž bychom byli za vyvrhele společnosti. Jako třeba ženy, které poprvé začaly nosit kalhoty nebo muži, kteří odmítli nosit obleky a jejich společenským úborem se stala kožená bunda a jeansy. Ale vložit do svého oblékání trochu vkusu ze starých časů, kdy se podle rukávu nebo lemů u saka poznal vzdělaný člověk nebo dobrý krejčí, myslím není na škodu. Pokud jste nazráli k přesvědčení, že už se chcete ve svém oblečení cítit dobře, pro dámy je tu obrazová příloha.

Pro muže není v knize článek, proto zde přiložím pár odkazů, šikovní pánové si poradí.
Typy mužských postav
Jak vybrat pánský oblek
Manuál pro gentlemany

    Na obrázcích jsou střihy typické pro 60. léta. Můžou být vzorem a inspirací pro ty, kteří někdy dostanou chuť obléct minulost. Doufám, že vás tento retro tip nadchne pro další úpravy v šatníku, jako mě ;-)  Přeji pěkný zbytek víkendu.

Řekni, kde ta mýdla jsou?

    Nedávno jsem přemýšlela nad tím, kdy jsem přestala používat při koupání tuhá mýdla. Bylo mi tak 10. K Vánocům jsem dostala svůj první sprcháč Palmolive a od té doby tuhá mýdla vyklízela pole. Tiše a nenápadně zmizla z van a sprchových koutů, a nakonec to odpískala i u umyvadel. Všechno bylo najednou tekuté. Mýdla, sprchové gely, prací prostředky, písek na nádobí..Jediný, kdo nás pravidelně zásoboval kostkami mýdel, byla naše babička. Pro mě pod stromkem muselo být nějaké dětské. Nejprve česká dětská jako Nela batole, Riva, a poté, co i do zapadlé drogerie v ještě zapadlejším městě dorazilo západní zboží, Johnson's baby růžové, modré, zelené. Mimo to, i malá darovací mýdla do prádla. Batolecí mýdla mi babička kupovala ještě, když mi bylo 16 let, a i tehdy je v obchodě žádala se slovy:,,Dejte mi mýdlo pro tu moji malou žabku."

    Jako malé mě mýdla nijak zvlášť nezaujala. Tak ještě, když měla pěkné krabičky. Třeba jako ty staré sady mýdel s tvarem květu chryzantémy. Byla kulatá modrá nebo bílá po třech v pevné kartonové krabičce, která se po přesunutí mýdel do šatníku využila na fotky, dopisy atd. V té od šeříku jsem měla schované korálky. Obrat nastal před pár lety. V zapadlé drogerii jsem objevila Soté mink, a od té doby se to se mnou vezlo. Začala jsem pátrat a jakmile se někde vyskytla drogerie, která vypadala dost malá a zašlá, vyrazila jsem na lov. To potěšení, že stále vyrábí mýdla, která na mě padala v útlém dětství na hlavu ze skříně, bylo nesmírné.Dopadlo to tak, že se mi jich hromada válí v prádle. Babička by měla radost.

     Zatímco se budete kochat kousky, které se s podivem stále vyrábí i těch, co už seženete jen na inzerát, udělám pro vás malý exkurs do historie výroby mýdla v Čechách.

Mýdlo se v českých zemích do konce 13. století vyrábělo doma a patřilo mezi jednu z mnoha povinností hospodyně. Inu, co si sám neuděláš, nemáš. Ve 14. a 15. století však došlo k rozkvětu této živosti natolik, že byl v roce 1464 v Praze založen mydlářský cech. Obliba i znalost výrobních postupů se k nám rozšířila ze Španělska, Itálie a Francie, kde se ve středověku zámožní lidé už myli kvalitními mýdly z olivového oleje. Podle toho, jakého tuku měla země dostatek, z toho vyráběla mýdlo. U nás to byli  tuky z různých živočichů, co si budeme namlouvat. Můžeme být vděčni za svou polohu, Angličané do něj přidávali rybí olej.

    V 17. a 18. století se vodě moc neholdovalo a zvláště v rozvinutých zemích své doby, místo nebezpečné lázně s vodou, dali přednost voňavce. Zato 19. století je díky průmyslové revoluci rozvojem kdečeho, mýdlařského odvětví nevyjímaje. Všechny ty zajímavé vynálezy měli za následek vznik továren. Tou bezkonkurenčně nejznámější v Českém království byla Schichtova, kterou vybudoval Johann Schicht v Novosedlicích u Ústí nad Labem. Nutno dodat, že navázal na čtyřicetiletou tradici svého otce. Továrna prosperovala a před 1. světovou válkou byla největším podnikem na zpracování tuku v kontinentální Evropě. Schichtovi vděčime za Jelena, legendu mezi mýdlem na praní a čištění(jeden mi leží v koupelně, na předpírku, penetraci omítky, mytí bot..) Díky tomu, že tyto závody první světové válce i krizi  meziválečných let čelili propracovanou a všudypřítomnou reklamou, zůstalo nám do dneška velká spousta upomínek.

           

r

Meziválečné období bylo i přes hospodářskou krizi přelomu 20. a 30. let pro výrobu mýdla příznivé. Nastala nová doba, ve které se však lidé stále potřebovali mýt a také začali být vybíravější. A tak se výrobci předháněli s reklamou, čí mýdlo je nejlepší a jediné skutečně účinně. Ať se podíváte v dobovém tisku kamkoli, reklamu na mýdlo tam nakonec najdete. Pověstné názvy, které už dnes málokomu něco řeknou. Závod Kosmos E. Picka(dnešní Zenit Čáslav) přichází v pol. 30. let s mýdly Tři dívky a Tři muži. Ottovy závody v Rakovníku vyráběli víceúčelové Ottovo mýdlo rakovnické. Saponia se sídlem v Nuslích prorazila s terpentinovým mýdlem s čápem. V Michelské Kadlecově továrně na mýdla dali vzniknout Helladě, mýdlu oblíbeném především hospodyněmi. Dále mýdla jako Ručka, Škot, Ominol, Jen-to, Titan, Pilnáčkův Jas a Lanol atd.

     Přítrž mýdlárenské expanzi udělal protektorát a poválečné znárodnění. Podniky spadli pod obrovské uměle vytvořené závody, které měli jasně určeno, co budou vyrábět. Výroba mýdel zůstala v Ústí a bývalé Schichtovy závody se přejmenovaly v roce 1951 na SEveročeské TUkové ZAvody a bylo po konkurenci. Mýdlem z této továrny se myla převažující většina obyvatelstva, a i proto je v myslích pamětníků hluboko zaryto. V 50. letech, kdy byli v módě unisex monterky, představovalo mýdlo jediný kosmetický výrobek, který byl v každé domácnosti. A také bylo na lístky až do roku 1953. S nástupem let 60. tých se lidé opět chtěli krášlit a vonět, a proto se druhy mýdel značně rozrostly. Stále sloužilo k mytí, ale do praní jim začaly fušovat prací prášky. Stala se vítaným dárkem pro každou ženu, zvláště ta cizozemská s exotickými vůněmi. Šoupla se do skříně, provoněla prádlo, pak se přesunula k umyvadlu. Musím přiznat, že už nějakou dobu proháním google dotazy na mýdla za socialismu a pokaždé najdu nějaký kousek, který neznám. Pokochejte se se mnou.

    Je vám určitě jasné podle vzhledu fotek, že to nejsou mýdla moje, snad nikoho neurazí, že pochází z inzerátů a aukcí. Kde jinde dnes doklady o existenci těchto mýdel sehnat, když nemáte vlastní sbírku, že. Do budoucna plánuji některým připravit domov u sebe v pěkně krabici. Na závěr fotka mých kostek, které mi voní ze skříní. Na pozadí nepoužité, odhadem 40 let staré ručníky Solfina za pár korun ze sekáče. A pak, že se tam už nedají najít poklady.

Napište mi dolů do komentářů, jaké máte vzpomínky na mýdla a jestli teď používáte spíše tekutá nebo tuhá.
Přeji pozitivní náladu v těchhle upršených dnech ;-)

Z tisku...

     Přehrabovala jsem se ve starém kufru a našla kompletní ročníky týdeníku Vlasta ze sedmdesátých/osmdesátých let. Po důkladnějším přezkoumání mi bylo líto je nechat zpracovat na toaletní papír. A tak jsem si řekla, že dostanou šanci ještě jednou vydat svá ,,moudra". Co si budeme namlouvat, velkou část obsahu zabírají články na míru režimu. Ale o to víc je patrné, že na zbytku si redakce dala záležet. Kdo by si myslel, že je něco takového zcela pasé, nechť nakoukne na ochutnávku. Musím podotknout,  že se tam řeší velmi podobná témata dnešní době. V rubrice ze světa na vás vykukují krize v Iránu, tahanice se SSSR o odzbrojení v rámci OSN. Jasně, dnes už se v lidovkách nebo mladé frontě na přední straně nedozvíte kolik se urodilo brambor. Na druhou stranu Vás brambory nevyvedou z míry tolik, jako teroristické útoky. A jak jsem psala v úvodníku, tady se chodí odpočívat.

Na titulní straně sovětský závodník Vladimir Jaščenko, mistr ve skoku vysokém. Na Rusa fešák.

Dole vybrané zajímavé články. jak vidno, časopis měl široký záběr. Od kosmonautů a pionýru(které jsem nechala spát) po dětskou poradnu, recepty, návody. V článku Tragédie před půl stoletím je moc pěkně vidět, jak si režim rád vybíral neštěstí z kapitalistického období ČSR, neboť přirozeně v socialistické přítomnosti žádná neštěstí nejsou. Článek o vybíravosti dětí v jídle je naopak zcela aktuální a seriozní.

     Reklama se vyskytuje pouze na zadní straně a v průběhu ročníku se opakuje deset typů stále dokola. Což může být oproti dnešní době mírným osvěžením, když vezmu v potaz, že dnes reklama tvoří půlku čtiva.

Zajímavé jsou nápady a v dnešní terminologii tzv. DIY. Za totality stále něco nebylo, ačkoli to Žena za pultem - Jiřina Švorcová vytrvale odmítá. Muselo se to proto vytvořit. Některé návody přímo lákají k vyzkoušení, sama mám v plánu některé vyzkoušet a podělit se s Vámi o výsledek.

Co by to bylo za ženský časopis bez módní rubriky. Mít tu postavu, hned bych si něco podobného oblékla.Všimněte si prosím pěkných kabátků, které při současné módní vlně v duchu 70. let jistě zaujmou.

¨

Nakonec si dáme recept z domácích surovin a citát na tento týden.

Dejte mi vědět do komentářů, jestli máte nějaké vzpomínky, postřehy na Vlastu a vůbec tiskoviny ze 70. let nebo co jste v říjnu 1978 dělali. Mladších se ptám, jestli by si dovedli představit číst takové časopisy a co by jim v nich ze současného obsahu nejvíc chybělo. Jo a ještě napište, jestli jste vyzkoušeli recept nebo návod na závěs a nějak to dopadlo :)